Šestinedělí. Velký kus cesty, který jsme s malou ušli.
Nečekejte žádnou přikrášlenou skutečnost, která na Vás může číhat na sociálních
sítích a může ve Vás probouzet nereálná očekávání. Pobyt v nemocnici pro mě byl
vždycky noční můrou. Nebála jsem se ani tak porodu jako toho, že budu muset pár
dní přečkat tam a možná i sama? Porod je prostě porod a každá ho musí nějak
zvládnout. Já jsem šla díky bohu rodit s čistou hlavou, tudíž z něho nemám
žádné trauma a tu bolest si už nepamatuju.
I přesto, že jsem se strašně bála pobytu v nemocnici, tak to
na druhou stranu předčilo má očekávání a mám na to dobré vzpomínky. Když nám
oznámili, že můžeme jít domů, byla jsem radostí bez sebe, ale také mě zavalil
pocit strachu, zda to zvládnu, protože noc ze soboty na neděli byla naprosto
psychicky vyčerpávající. Myslím, že už jsem to psala v článku o porodu, ale
prožili jsme si celkem probrečenou noc, kdy malá řvala jak pavián a navíc měla
náběh na novorozeneckou žloutenku a já se z toho celá sesypala. Po té noci jsem
nebyla schopná jíst, vypadala jsem jako mrtvola a tak jsem poprosila Peťana,
aby odvolal nedělní návštěvu rodičů. Odpoledne jsem se ale dala trošku do kupy
a rodiče nakonec přijeli. Nechtěla jsem, aby to jedním rodičům bylo líto, že za námi nebyli (hormony no).
V pondělí dopoledne jsem podepsala propouštěcí papíry, dostali
jsme očkovací průkaz, průkaz k zubaři a mohlo se jít domů. Hurá! Připravila
jsem Terezce odjezdový outfit. Bylo skoro -20 stupňů a já ji musela pořádně
zabalit. Zimní kombinézu jsem schovala zpátky do tašky, protože by se v ní
ztratila, tak jsem ji oblékla a nakonec zapnula do fusaku od Lodgeru. Ten pocit
štěstí, když si pro nás taťka přijel a my naložili tu naší princeznu do auta.
Naštěstí zaparkoval rovnou před vstupními dveřmi porodnice, takže jsme v těch
mrazech nemuseli chodit nikam daleko. Také jsme ještě cvakli památeční fotku
před porodnicí a pak jsme se vydali na cestu domů. Projížděli jsme zasněženými
silnicemi, které osvětlovaly sluneční paprsky a já v tom byla až po uši.
Nemohla jsem z ní spustit oči! Tak sladce spinkala. V šestinedělí fungují
hormony trošku jinak, a pokud si občas zabrečíte, jako jsem to měla já, tak
tomu nechte volný průběh. Prostě to tak je a já neumím vysvětlit proč. Brečela
jsem dojetím nad Terezkou, když spinkala v postýlce, když jsem ji krmila, když
plakala…. Dojímaly mě i různé kravinky, nad kterými bych asi normálně mávla
rukou. Je to období nejen plné emocí, ale také náročných dnů. Náročných dnů zejména na
psychiku.
Na cestu domů jsem byla velmi dobře naladěna. V porodnici se
mi dostalo skvělého přístupu a celkový začátek s miminkem odstartoval dobře.
Byla jsem tam 5 dní a nic mi nechybělo. Šestinedělí je specifické období, kdy
Vaše tělo je zavaleno hormonálními výkyvy. Jsou to první chvíle, kdy se sžíváte
s miminkem a miminko s Vámi. Musíte se naučit spoustu pro Vás nových věcí a
zvládat nové činnosti. Ty první dny o tom jsou, že se budete zajíždět a učit
se. Já jsem byla hrozně ráda za to, že jsem tenkrát navštívila předporodní kurz
„Péče o miminko“ a také si koupila knížky od p. Kiedroňový, které jsem měla po
ruce, když jsem nevěděla. Díky tomu, jsem tak nějak věděla, jak s miminkem
zacházet, jak ho správně vzít do ruky a tak. Když si vzpomenu, jak byla Terezka
drobounká a já ji musela poprvé koupat, tak ještě teď mi stojí vlasy hrůzou,
abych jí neublížila. Poloha na tygříka, která pro mě byla naprosto
nepředstavitelná a později jsem ji hravě učila manžela a mamku, protože to
Terezce hodně pomáhalo na bolesti bříška.
Všechny Ty chvíle jsou samozřejmě radostné, ale samozřejmě
jsou tu i TY horší chvilky. Jsme celé bolavé, protože se nám hojí poporodní
rány, nadšení z miminka často střídá strach a úzkost a všechno to na nás tak
nějak padá. Celá ta hormonální smršť otevírá dveře do neznáma a tak každý den
čekáte, co se stane.
Teď se trošku podívejme pravdě do očí. Na šestinedělí se
dopředu nepřipravíte, protože nemůžete prostě předpokládat, co Vám každý nový
den přinese. Je to jedna obrovská bublina. Skoro jako tajemná komnata Harryho
Pottera. Každá jsme jiná a co je pro jednu procházka růžovou zahradou, pro
druhou to může být noční můra. Já bych Vám doporučila si ho užívat. I když
některé chvíle mohou být hrozně těžké, tak ty dny s miminkem letí strašně
rychle a ty malí drobečci rostou hrozně rychle. OPRAVDU! Pořád jsem si říkala,
ať už je PO, ale na druhou stranu se toho až tak moc nezměnilo. Malá trpěla od začátku na prdíky a nepřešlo ji to ani pak a mě bylo stále opakováno od mamky, že to musíme vydržet.
Já jsem o šestinedělí moc nečetla. Věděla jsem, že mě můžou
potkat nějaké výkyvy nálad nebo nějaké poporodní deprese (ty mě naštěstí
nepotkaly). Na miminko jsem se těšila a i když jsem si neuměla představit být
mámou, tak jsem se s novou rolí srovnala celkem rychle.
Co mi trošku psychicky rozlaďovalo nervy, byl pláč. Naší
Terezku hodně trápilo bříško a zlobily jí prdíky, takže byla hodně plačtivá a
já už jsem to občas nedávala. Jednou mě našel manžel ležet sesypanou na
posteli, celou bledou bez sil ležet vedle ní, která z pláče usnula, respektive usnula
se mnou v objetí a já plakala u ní. To byly ty horší dny a já se cítila
psychicky opravdu na dně, protože ten pláč je opravdu vyčerpávající a mě už
hučelo i v hlavě. Nevěděla jsem, jak ji nejlépe pomoct, aby to rychle přešlo a
trhalo mi to srdce. Důležité je mít podporu, kterou jsem měla v manželovi a v
mamce. Také jsem ráda, že manžel využil otcovskou dovolenou a já na to nebyla
sama. Ten týden byl naprosto ideální. Střídali jsme se v péči o Terezku, já
mohla v klidu uvařit, uklidit, vyžehlit atd. a měla jsem pocit, že tu je někdo se mnou, že nejsem sama. Co bylo třeba, to jsme udělali.
Další týden přijela moje mamka, která mi byla nejen oporou. Také k nám chodila
manželova maminka a občas mi přinesla polévku. Určitě je dobré, pokud nebudete
míč čas, poprosit třeba maminku nebo manžela, aby Vám udělali nějaké svačinky
nebo oběd. Já jsem na tom tak hrozně nebyla (mimo ty úmorné plačtivé dny),
takže jsem zvládala se o jídlo postarat sama. Možná jsem si hrála na hrdinku? Těžko říct. Nicméně i Vy potřebujete v tomto
období podporu a péči a právě od toho by tu měla být Vaše rodina, která Vám ji
určitě ráda poskytne.
Určitě se vyhněte kolotočům návštěv. My jsme je s manželem
omezili pouze na návštěvy babičky a dědy. V pátém týdnu jsme jeli ukázat
Terezku prababičce, která měla obrovskou radost.
Pokud Vaše šestinedělí nebo stav po porodu nebude tak
růžový, jak byste si možná představovaly, tak se nebojte. Ono se to ustálí. Každá
maminka ho zvládne! Miminko je takový malý zázrak a tohle je taková menší jízda,
kterou s ním rozehráváte, a všechno to teprve začíná a věřte, že bude líp.
Časem rozeznáte i druh pláče a budete vědět, co Vaše miminko chce.
Bohužel, i když jsem často dostávala rady tipu „děvče spi,
když miminko spí“, tak jsem to nikdy nedokázala. Já jsem asi jiný případ. Ze
sálu jsem prý skoro běžela nabitá energií no a nakonec jsem omdlela ve sprše.
Po porodu milé dámy odpočívejte, nebuďte jak já :D Já jsem bohužel takový
perfekcionista, že jsem prostě měla potřebu se pořád něčemu věnovat a hlavně
mít uklizeno. My jsme měli od narození Terezky takové štěstí, že v noci
spinkala a vzbudila se vždy jen na papání a pak zase usnula (ťuk, ťuk). Tudíž
jsem nebyla unavená z proplakaných nebo probdělých nocí. Takže takové ty řeči,
že se nevyspíte, tak u nás nebyla pravdou. Moje maminka mi pořád říkala, ať
jsem ráda, že nám Terezka spinká v noci, že jsou maminky, kterým miminka v noci
pláčou a nevyspí se a pak jsou unavené. Také jsem v šestinedělí začala pozvolně
cvičit. Vrhla jsem se rovnou na TRX, ale neposilovala břicho, na to jsem se
ještě necítila. Také je dobré posilovat pánevní dno.
Už od příjezdu domů jsme byli zahaleni láskou. Zažili jsme
spoustu krásných a dojemných chvilek, ale i chvilek plných úzkosti. Nechyběly
ani procházky zasněženou krajinou, rozdávání pusinek, návštěvy babiček a
dědečků, první velikonoční úsměv.
Když to tak shrnu, tak naše šestinedělí bylo z velké části
krásné. Měla jsem veškerou podporu, kterou jsem si mohla přát. Manžel mi hodně
pomáhal a opravdu jsme si to užívali (čti užívali, když malá neřvala jak tygr). Pomáhala nám i rodina. Vy si vždycky
musíte uvědomit, že to malé miminečko je konečně s Vámi a věřit, že i přes
veškerou únavu a vyčerpání, kterou můžete prožívat, tak to všechno zvládnete,
protože ten Váš malý zázrak Vám to oplatí. Třeba tím kouzelným úsměvem. Když si
nebudete vědět rady nebo se dostaví pocity úzkosti, poproste o radu mamky nebo
napište kamarádce, která si to také prožila.
Koho šestinedělí čeká, tak Vám přeju, ať to v klidu
zvládnete s úsměvem na tváři, i když se Vám některé dny budou zdát náročné a
budete si připadat, že to nedáte. Ale víte jak, jednou to budou prdy, pak zuby,
pak rozbitý koleno… ,-)
Pokud Vy jste si prošli šestinedělím, co pro Vás bylo
nejtěžší a jak na tu dobu vzpomínáte?
2 komentářů
super článok aj pre nás nemaminky :P:D
OdpovědětVymazatMy Supercalifragilisticexpialidocious Diary | Live Better, Love Harder & Cure Hangovers
Dokonalé fotečky :-) Terinka je nááádherná!! A krásně nastajlovaná :-D
OdpovědětVymazatNela z blogu Růžová rtěnka
Thank you so much for your comments ♥
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.