Slíbila jsem to! Nový článek o mém pobytu v porodnici je tu...
… Jsem převezena na pokoj. Hodiny
ukazují 4 hodiny ráno a já se loučím s manželem. V pokoji je tma a
jedna maminka už tam leží. Sestra potichu zavírá dveře a odchází. Nemůžu
usnout, jsem plná euforie a v hlavě si přehrávám celých těch 9 měsíců a TY
necelé dvě hodiny, které se odehrávaly na porodním sále. Mám to za sebou! Je to
vůbec možné? Vždycky jsem si říkala, jestli i já jednou budu mít miminko a jak
to vůbec zvládnu. A je to tu! Jsem máma! Ještě si píšu s manželem smsky a
pak tiše ležím na lůžku a poslouchám okolní ruch. Nechci maminku rušit, tak
čekám s další sprchou až na ráno. Slyším pláč, a tak si tak říkám, jestli
to není ta naše malá prďolka. To ráno je nekonečné. Pořád se převaluju na
posteli. Kolem půl 7 se budí maminka, která je se mnou na pokoji a krmí malého. Sluníčko
začíná vycházet a začneme si povídat. Seznamujeme se. Je to vážně prima holka.
Hned jsem si říkala, že být s takovou maminkou na pokoji, by byla jedna
báseň. U snídaně si povídáme o těch našich miminkách, než přijde ranní vizita.
Je čtvrtek a tentokrát chodí velká vizita kolem 8 hodiny i s primářem.
Před 7 hodinou nám přiváží snídani. Z rohlíků vážně nejsem nadšená. Já je
totiž vůbec nejím. Když padne 8 hodina, ozve se zaklepání na dveře a do pokoje
vstupuje asi 10 lidí. Když se zastaví nad mým lůžkem, ptají se mě, jak se cítím
a lékař kontroluje pohmatem zavinování dělohy a poporodní poranění. O půl
hodiny později se vrací sestřička a pomáhá mi s cestou do koupelny.
Nechtěli mě pustit samotnou, protože jsem poprvé ve sprše omdlela. Je pravda,
že se pořád cítím oslabená a točí se mi hlava, když déle stojím. Jako
kdyby mě tělo neposlouchalo jako dřív.
Po primářské vizitě mi sestřička
z oddělení šestinedělí přiváží
maličkou a já se na ní nemůžu vynadívat. Postýlku mi zaparkuje hned vedle
postele. Je tak maličká a kouzelná. Je zabalená v zavinovačce a sladce
spinká. Sestřička mi oznamuje, že pravděpodobně dnes bude celý den spinkat a
nebude nic potřebovat, protože má ještě živiny z plodové vody a musí
nabrat sílu. Já zatajuji dech a jen kývám. Také po mě vyžaduje pravidelné
zapisování počtu kojení a kolik počůraných a pokakaných plen bude mít během dne. Vytahuji foťák a hned si vyfotím
první snímky. Kápnu na ní dvě slané slzy a zalije mě nekonečný pocit lásky, že
to všechno dobře dopadlo a že budeme konečně rodina.
Kolem půl 10 přichází dětská vizita,
která má na starost kontrolu miminek. Celé dopoledne si povídáme s Helčou
a kocháme se těmi našimi miminky. Helču dnes propouští domů a já jsem celá
nesvá z toho, jak to bude dál. Trošku mě vyděsila tím, že pravděpodobně na
tento pokoj přivezou další paní. Ne ledajakou. Údajně úplně nevonní a chrápe.
Cože? Pokoj pro tři? Paní chrápe? Ne prosím, to ne. To nezvládnu! Už teď jsem vyčerpaná. Tělem mi proudí bezradnost a tak moc chci
domů a vyspat se.
Paní opravdu přivezli. Nejdříve
se tam nad něčím vztekala, a také se sestry zeptala, jestli může dostat
nadstandard. Trošku mě to naštvalo, protože jsem ho chtěla také, a u jedné mladé holčiny jsem slyšela, jak ji říkali, že pokoje rezervovat nejdou. Nicméně jsem se
sestřičky zeptala, že bych byla moc ráda, kdyby mě informovala v případě
uvolnění rodinného pokoje. Sestřička byla ochotná a za chvilku se vrátila a
oznámila mi, že rodinný pokoj bude dostupný dnes od 3 hodin a že se budu moct
přestěhovat, pokud tedy chci. Padá mi kámen ze srdce. Ta představa, že nebudeme mít ten jeden
pokoj pro sebe, kde budeme moct být všichni spolu, mě hodně děsila.
Kolem jedné hodiny si pro Helču
přijíždí manžel a šťastně odjíždí domů. Jak já jim to závidím! Půl hodiny po
jejím odjezdu přijíždí do porodnice můj manžel. Objímám ho a společně
pozorujeme ten náš zázrak. Nemůžu se vynadívat na jeho tvář, s jakým
údivem pozoruje tu naši malou princeznu. Dojetím mi ukápne slza. Dorazil také balíček ovoce a také kefíry, o které jsem ho prosila. S radostí mu oznamuji, že se budu stěhovat na rodinný pokoj a že tam o
víkendu můžeme být společně. Odpoledne uteče jako voda a já se opravdu kolem
půl 4 stěhuji. Manžel mi bere všechny věci, sestřička se ujme lůžka a já
postýlky. Pokoj je útulný s moc hezkou koupelnou. Jupí! Vybalím si věci a jdu si dát další sprchu,
která byla opravdu osvěžující. Začínám se cítit skoro jako doma. Manžel odjíždí kolem 6
hodiny a my s Terezkou trávíme první noc samy. A já zase pláču… ano, zase to se mnou cloumá. Stačí, když se na ten
malý uzlíček podívám a pláču. První naše společná noc byla klidná.
Je pátek. Mrazivé počasí stále nekončí a já jsem si nařídila budík
na půl 7. V 7 vozí snídani. Snídám, koukám z okna, jak se kouří
z komínů, a nemůžu se dočkat, až ten náš taťka za námi přijede a bude tu s námi. Kolem 8
přichází vizita a tentokrát přichází paní doktorka, se kterou jsem rodila. Ptá
se mě, jak se mám a chválí mě, jak jsem to perfektně zvládla. Tak na ní
vyčerpaně koukám a říkám jí, že mě dost bolí to šití a ona mě uklidňuje, že se
to zahojí, ale už mi nikdo nemůže říct „než se vdáš, tak se ti to zahojí“.
Kolem půl 10 přichází vizita
z oddělení šestinedělí. Dětská lékařka miminko pečlivě vyšetří. Prohlíží
hlavičku, ústa, posuzuje dýchání, poslouchá srdíčko, prohmatává
bříško, kontroluje pupeční pahýl, celkové tělíčko, a také stav kůže a očiček. Blbá
zpráva je, že naše princezna má náběh na novorozeneckou žloutenku. Údajně je to
běžné a paní doktorka se sestřičkou mi na vizitě řekly, že „vystavíme“ postýlku
na sluníčko k oknu. Podepisuji také souhlas na screeningová vyšetření,
které by maličká měla během pobytu v porodnici absolvovat.
Odpoledne konečně přijíždí
tatínek. Přiváží další ovoce, jogurty, pečivo a spoustu lásky na celý
víkend. Během toho, co se mazlí maličkou, tak já si můžu na chvilku schrupnout.
Nemůžu spát, prostě to nejde. Většinou se jen převaluji na posteli. Také mám
sedřenou kůži na loktech z toho prostěradla a musím si vzít košili s dlouhým
rukávem. Celkově se cítím hrozně vysušená. Večer nás čeká první koupání, ze kterého mám docela strach. V 6
hodin přichází sestřička a na koupání se vrháme společně. Sestřička také udělá
Terezce první otisk nožičky. Taková
krásná památka! Vykoupanou Terezku nakojím, zabalíme ji do zavinovačky a
uložíme ke spánku. Tentokrát je to naše první
společná noc ve třech.
Další dny v porodnici se
točí kolem miminek, vyšetření, vizit, kojení a bolesti. Sestřičky jsou ochotné
se vším pomoct a poradit a já se tak nějak cítím bezpečně, že tu je někdo, kdo mi poradí, když nebudu vědět.
V sobotu se budíme na opět
na půl 7, sanitární sestra přiváží snídani a poté čekáme na další koloběh
běžných vizit. Ještě ráno něco před 8 hodinou klepe na dveře paní z novin,
jestli by si s námi mohla udělat fotku do novin. Prosím ji, jestli může přijít
déle, že vypadám jako strašidlo. Nakonec jsme se domluvily, že ji fotečku
pošleme my a ona nás informuje, až bude deník vycházet. Já se namaluji, učešu a
s manželem nafotíme nějaké fotečky. Je skvělé, že všechny tyto krásné
okamžiky můžeme prožívat všichni společně. Byla to pro mě obrovská pomoc, za
kterou jsem manželovi vděčná. Ať už psychická nebo fyzická, kdy jsem
potřebovala něco přinést nebo pohlídat maličkou, když jsem se šla sprchovat.
Chodila jsem opravdu často, po každé toaletě. Terezka byla v porodnici
hodná. Zatím moc neplakala, jen při koupání, kdy ji byla zřejmě zima. Ta technika
koupání se mi tam moc nelíbila, ale musely jsme to zvládnout.
Sobota je také náš velký den.
Přijede se na nás podívat babička s dědou (moji rodiče). Něco málo po
jedné si dávám sprchu a slyším mírné hlasy. Rodiče dorazily! Vidím je, jak
lapají po dechu a koukají do postýlky na ten malý uzlíček. Gratulují mi, jak jsem to všechno
perfektně zvládla a jsou šťastní společně s námi. Tyto dojemné chvíle se
nedají zapomenout. Kolem 4 odjíždí domů a my zůstáváme sami. Den plyne dál a
k večeru se všichni ukládáme ke spánku. Tato noc není klidná. Terezka nám
většinu noci propláče a my jsme unavení.
V neděli by nás údajně měli
pustit domů, ale musím počkat, jak dopadne rozhodnutí ohledně Terezky.
Myšlenka, že by to mohla být naše poslední noc v porodnici, mě hřeje u
srdce, ale na druhou stranu mi ten pobyt v porodnici nevadí. Nicméně doma
je doma, člověk si to tam udělá po svém.
Po ranním vážení, kdy Terezka
opět ubyla na váze, nás domů pustit nechtějí. Také je stále nažloutlá a pro
jistotu ji odváží na odběr krve. To už se to ve mně začalo všechno prát… únava,
bolest, hormony… a já začala hrozně brečet a nešlo to zastavit! Brečela jsem nad Terezkou a bylo mi
to všechno líto. „Spolu to zvládneme, neboj!“ Zničehonic vstupuje do pokoje
sestřička a vidí mě, jak pláču, a uklidňuje mě, že se nemám ničeho bát, že
tohle je naprosto normální a že Terezka se má k světu a že bych měla vidět
ty ostatní „žluťáky“, kteří nechtějí ani jíst. Trochu mě to uklidňuje, ale jsem
z toho tak vystresovaná, že jsem bílá jak stěna. Myslím, že vypadám jako
mrtvola a proto prosím manžela, ať zavolá domů rodičům, ať raději dnes nejezdí. Měli se také přijet podívat. V 11 přiváží oběd, tentokrát špagety se žampionovou omáčkou. Je to fakt
dobrý! Začínám se cítit trochu v pohodě a tak jsme se nakonec dohodli, že
i manželovi rodiče se na nás dorazí podívat, tentokrát na 4 hodinu. Manžel s námi
zůstává v porodnici i celou nedělí a v pondělí se vydává na matriku vyřídit
rodný list. Mezitím, co odejde, já jsem stále plná naděje, že by nás
dnes mohli pustit domů a ono se to opravdu děje. Po ranním vážení, kdy malá začala přibírat, nám paní doktorka oznámila, že
můžeme jít domů. Já pláču štěstím a hned
volám manželovi. Ten mezitím jede domů pro autosedačku a také ho prosím o to, aby koupil
nějaký dortík pro sestřičky za jejich podporu a péči, kterou nám během pobytu věnovaly. Také
volám mamce, že si tu naší princeznu dneska přivezeme domů. Možná je to dobře,
že to vyšlo až takhle, protože v pondělí dělali Terezce ještě sono ledvinek a
kdyby nás pustili v neděli, museli bychom se v pondělí vrátit zpět do
porodnice a v těch mrazech to nebylo pro miminko nic moc.
Před odjezdem nás ještě čekala
propouštěcí zpráva s doktory, kteří s námi prošli určité náležitosti.
Dostáváme zprávu o novorozenci, zdravotní a očkovací průkaz a zprávu o porodu.
Mezitím, než se tatínek pro nás vrátí, balím naše věci a připravuji Terezce
odjezdový outfit.
Když tatínek přijíždí, Terezka už
je přebalená, nakrmená a oblečená. Oblečky jsou ji velký, jak je maličká. V zimní kombinéze by se utopila. Jede
se domů! Ještě před odjezdem si ji fotím s milníkovou kartičkou a ona na mě hodí
první miminkovský úsměv. Jako kdyby to tušila, že jede domů. Tatínek zatím
odnáší věci do auta a já připevňuji Terezku do autosedačky. Je to zvláštní
pocit! A také mám konečně pocit, že jsem alespoň trošku hezká. Učesaná a
namalovaná, abych nedělala té naší princezně venku ostudu. Jdu se rozloučit se
sestřičkami a na recepci je přítomna i moje porodní asistentka, která mě nemůže skoro poznat. Chápu, že po sobotní noci, kdy se na nás přišla podívat a změřit mi
tlak, jsem musela vypadat jako strašidlo :D
Odcházíme s poděkováním a
úsměvem na tváři, procházíme chodbou a já vidím ty dveře, kam jsem ještě
nedávno chodila na ultrazvuk s Terezkou v bříšku, další dveře, které vedou
na porodní sál.
Tatínek
pyšně nese autosedačku a mě šimrají motýlci v břiše, když konečně vycházíme
ven na ten mrazivý vzduch. Ještě se cvakne nějaká ta fotečka před porodnicí a
jede se. Sedám do auta a Terezka spinká až domů. Cestou míjíme zasněžené lesy a
poprvé přijíždíme domů ve třech.
Jsme doma… nová životní kapitola
začíná!
Terezky první kytička od tatínka ♥
Ke svému porodu jsem si vybrala
porodnici v Písku. Musím říct, že písecká nemocnice mě opravdu nezklamala
a ne nadarmo vyhrála titul nejlepší nemocnice v ČR. Poděkování patří všem
sestřičkám a doktorům, kteří nám věnovali úžasnou péči. Na porod jako takový
a pobyt zde budu vzpomínat pouze v dobrém!
0 komentářů
Thank you so much for your comments ♥
Poznámka: Komentáře mohou přidávat pouze členové tohoto blogu.