Baby

Můj porod
... aneb jak Terezka přišla na svět

neděle, března 18, 2018

Tehotenstvi
Probouzím se do mrznoucího rána, hodiny ukazují osm hodin a já, nic netušící si jdu udělat normální snídani. Takovou tu mojí klasickou fitness palačinku, kterou často můžete vidět u mě na stories ,-) Tenhle týden mám termín, konkrétně v neděli a pořád si tak opakuju a přemýšlím, kdy to asi přijde. Jaké to bude, až mi praskne ta voda a jak budou bolet ty kontrakce. Nepřipouštěla jsem si žádné negativní myšlenky. Samozřejmě, že jsem měla strach, ale v přiměřené míře. Musím se přiznat, že jsem dala na svoji maminku a o porodu jsem nevyhledávala žádné informace, nečetla žádné články, které by mě mohly zbytečně vystrašit nebo vy-nervovat. Vyhýbala jsem se diskuzím a strašidelným epizodám a doporučuji to i Všem budoucím maminkám. Co mě zajímalo nebo z čeho jsem měla případný strach, tak jsem se na to zeptala buď mamky, nebo kamarádek. Snažila jsem se být stále pozitivně naladěná. Přečetla jsem si pouze odborný článek, který popisoval průběh porodu (jednotlivé doby porodní atd.), abych byla trošku v obraze. To bylo asi jediné, co jsem věděla. Díky tomu, to byl pro mě možná tak krásný zážitek.

Samozřejmě, že před porodem jsem si plánovala, jak stihnu ještě tohle a tamhleto…  no, znáte to… nafotit fotky, dopsat články, nakoupit ještě něco do výbavičky, uklidit atd. Terezka mi dávala pořád čas, abych to všechno krásně stihla. Dokonce jsme stihli oslavit i manželovi narozeniny a já stihla upéct krásný dort podle Cat & Cook. Dnes to byl ale den, kdy si naše beruška řekla, že chce jít opravdu na svět.

Palačinka je na stole a já si ji pěkně v klidu vychutnávám a povídám si s Terezkou, která je stále v bříšku. Občas mi i odpoví, tím jejím roztomilým kopanečkem. Dnes jsme 39+3 tt a zítra (čt) máme jít na monitor. V duchu si tak říkám, zda to bude poslední monitor nebo si Terezka dá na čas a budu přenášet. Pořád mě to baví být těhotná. Ono 5 kilo navíc není totiž žádná hrůza, takže zvládám dělat všechno jako dříve.

Po snídani přemýšlím, co budu dělat, tak usedám k pc a tvořím takové ty černobílé kartičky pro miminko a stále cítím, jak mě pobolívá břicho. Nic hrozného, popsala bych to jako menstruační bolesti. Kolem 11 hodiny jdu na záchod, kde zjistím, že mi asi odtekla tzv. hlenová zátka s kapkou krve, možná i troškou plodové vody, ale nejsem si tím jistá. Převléknu se a den nechám volně plynout dál. K obědu si připravím toast a bolesti se začínají trochu stupňovat. Vystřelují mě i bolesti do třísel, že se občas musím chytit stolu, abych nespadla. Pořád si tak říkam, že to je dobrý, že tohle jsem měla i dřív, tyhle bolesti do třísel (ale byly tak intenzivní?). Moje myšlenky směřují k tomu, že se porod asi opravdu blíží a moje tělo mi to dává najevo. 

Nechci psát manželovi, že Terezce se chce dnes asi na svět. Nevím to jistě a plašit taky nechci. Zítra má svátek. Rozhodnu se, připravit mu jeho oblíbené Tiramisu. I svátek se přeci musí oslavit. S úsměvem na tváři si tak říkám… co když začnu šlehat krém a opravdu mě to chytne a začnu rodit? To mi to tu všechno zůstane na stole… všechen ten nepořádek. Ano, jediné co mě v tu chvíli znepokojuje je to, že by mi v kuchyni zůstal nepořádek a to já nesnesu. Tiramisu je hotovo. Uklidím kuchyňský ostrůvek, udělám si kafčo a vrátím se k pc. O něco později volám mamce a to už tuším, že to přijde. Nic jí neříkám. Jen mám skoro slzy v očích, když mi říká: „Radunko, už se to blíží viď. Ničeho se neboj, opravdu to nebolí, takže žádné strachy“. Hned měním téma, abych se nerozbrečela.

Kolem 4 se vrací manžel domů z práce. To už si stahuji do mobilu aplikaci „Contraction Timer“ a začínám si měřit časový rozestup mezi jednotlivými bolestmi (kontrakcemi). Stále je mezi nimi velký rozestup a jsou nepravidelné. Není důvod plašit. Nebudu přeci nějaká hysterka, která odjede do porodnice, a ve finále ji pošlou domů. 

Večer po 9 hodině si dávám sprchu a raději si umyji i hlavu. Chci přeci být hezká, kdyby náhodou se Terezka rozhodla jít opravdu ven ,-) No… a ta teplá sprcha to rozpoutala… Vrátila jsem se ještě k pc přečíst nějaké e-maily a opět si stopovala stahy břicha. Před 10 jsme si šli oba lehnout do ložnice, povídali si a stahy břicha začaly sílit a kontrakce se stále zkracovaly a byly už po pěti minutách. Aplikace začala signalizovat odjezd do porodnice. No a pak to vypuklo. Najednou mě v posteli chytla strašná bolest, až jsem začala brečet. To manžel už byl v šoku a řekl mi, že to už jako jedem, ať ho neštvu, nehraju si na hrdinku a jdu se obléct. Když kontrakce skončila, tak jsem měla asi 5 minut na to se obléct a učesat, než přišla kontrakce další. Manžel zatím letěl pro tašky, které jsem měla připravené do porodnice a začal je odnášet do auta. Další kontrakce mě chytla v kuchyni a to už jsem šla bolestí do kolen. Musela jsem počkat, až přejde. Manžel mě zvedl a pak jsme rychle běželi do auta. Bylo asi 22:45 a já se poutala v autě.

A jelo se. Cesta do porodnice při poklidné jízdě normálně trvá zhruba 15-20 minut. Poslední tři týdny jsme tam jezdili každý čtvrtek na monitory. To jsem si vždycky představovala, jaký to bude, až opravdu pojedeme na ostro. Zda bude den nebo noc? Jestli bude manžel nervózní atd.  Víte, vždycky mě děsila představa rodit ve dne. Už jen ten příjezd od nemocnice, kde na Vás budou všichni koukat, na hekající, možná hysterickou ženskou. Jsem ráda, že to nakonec padlo na noc a všude byl klid.

Do porodnice jsme se řítili rychlostí blesku. Silnice byli prázdné a manžel projížděl i vesnicí snad 130. Já na něj „křičela“, ať zpomalí přes ty přejezdy, že mě to jako fakt bolí. Ano, chvilkama jsem se svíjela bolestí a kroutila se na sedačce, když jsme přejížděli železniční přejezd nebo když byly silnice hrbolaté. 

Už jsme v Písku. Přijíždíme k nemocnici. Hurá! Porodnice je situována v budově K. Manžel zaparkuje přímo před porodnicí, bere tašky a jdeme rychle do výtahu. Stačíme vyjet do třetího patra a mě chytá další kontrakce. Musím si sednout. Manžel zvoní na příjem. Dveře se otevírají a přijímají nás dvě mladé slečny/paní. Jednu už znám z monitorů. Za chvilku jdu dovnitř. Vyplňujeme opravdu poslední formalitky, napojují mě na monitor a čekáme na příchod paní doktorky, která se má podívat, jaký je nález. Když přichází, tak mě padá kámen ze srdce, že spatřuji právě tuhle úžasnou osůbku a že právě ji, můžu mít u porodu. S paní doktorkou jsem se setkala asi 2x na klasické prohlídce a už jen z jejího milého úsměvu jsem cítila nával energie a pocit bezpečí. Ještě na mě říká… jééé, to jste Vy, tuhle paní znám a oslovuje mě jménem :) Paní doktorka mi udělá předporodní vyšetření a zjistí, že mám opravdu krásný nález a že jsem otevřená na 6 cm. Strašně se všichni diví tomu, že jsem to doma tak dlouho vydržela. Je asi 23.30 a domlouváme se na přesunu na sál. Manžel ještě dostává nějaké instrukce, obléká si zelený hábit a já jsem zatím odvedena na sál. Je to středně velká místnost s teplým světlem. Za celý ten den jsem byla už hrozně unavená a chtělo se mi už hrozně spát. Nakonec jsem se v poslední chvíli rozhodla, že si nechám zavést epidural. Klystýr se už nekonal. Byl povolán anesteziolog, který mi ho aplikoval do páteře a přitom mi kladl nějaké otázky. Manžel říkal, že to vypadalo hrozivě, ale nebolelo to. Zhruba ve 23:50 bylo hotovo a manžel už byl také semnou na sále. Seděl u mě a držel mě celou dobu za ruku a já se pekelně soustředila na další příchozí kontrakci. Hodně mi pomohla porodní asistentka. Díky ní jsem se naučila dýchat a s bolestí pracovat. Ukázala mi, že důležité je dýchat především do bříška (takové to dýchání jako pejsek). Tímhle vším vlastně pomáháte miminku na svět a dodáváte mu rovněž vzduch. Jak paní doktorka tak porodní asistentka odváděly skvělou práci a já jsem se díky nim stále cítila v bezpečí. 

Paní doktorka stále sledovala, jak se otevírají porodní cesty a voda mi ve finále praskla na sále. Možná tomu pomohla i ona. Když přicházela další kontrakce, už mi to pomalu začalo nutit na tlačení a bylo mi řečeno, že už můžu začít tlačit. Nejdřív jsem se bála zatlačit. Víte, ten pocit byl takový, asi jako když potřebujete na velkou a já se bála, abych neudělala něco, co nechci, ale byla jsem ujišťována, že je to ta hlavička, co mi tam tlačí a že musím zatlačit. Vždycky když přišla kontrakce, tak v době té bolesti jsem musela co nejvíc zatajit dech a co nejdéle tlačit. Nevím, kolik kontrakcí jsem absolvovala během té doby, co jsem byla na sále, ale řekla bych asi tak 8-10. Slyším, jak mi pořád říkají, jak jsem strašně šikovná a že za chvilku bude malá venku. Také jsem prý potichu... klidně si mám zakřičet nebo něco povídat. Jenže já se tak strašně soustředím na ty kontrakce, můj dech a moje miminko, že na nějaké křičení nemám v tu chvíli ani pomyšlení.

U předposlední kontrakce slyším paní doktorku, jak říká, že už vidí vlásky a já cítila dole TU bolest a drtila manželovi ruku. Dalo se to vydržet, ale tohle byl okamžik, který asi bolel nejvíc, když začala koukat hlavička.  Bylo mi řečeno, že v další kontrakci ještě 2x zatlačim a malá bude na světě. A bylo to tak! Během poslední kontrakce jsem zatajila natolik dech a tolik zatlačila, že jsem viděla, jak malá přímo vystřelila ven a bylo to něco tak nádherně nepopsatelného. Malá se narodila 22.2.2018 v 1:09. Hned mi ji přiložili na tělo a já jsem začala hrozně brečet. Nešlo to zastavit, ale zároveň mi netekly žádné slzy, jak jsem byla vysušená. Byla mi strašná zima. Celou dobu se mi klepali nohy. Konečně je na světě a je nádherná, zdravá a je s námi. Nikdy nezapomenu na to, jak se na mě poprvé podívala a asi si řekla „Tak ty jsi ta moje maminka“. Nebyla obalená ani takovým tím bílým povlakem, který jsem často viděla na obrázcích (třeba na IG). Byla jen trochu od krve. Pak ji sestřička nechala přisát k mému prsu a poté si malou vzala a společně odešli s manželem ji ošetřit. Sestřička ji změřila, zvážila, zabalila a udělala základní ošetření a manžel si to zatím všechno fotil. 
P2220037
P2220092
Já jsem se podívala na paní doktorku a zeptala se, zda mám nějaké poranění a ona kývla, že něco menšího ano. Pak přišel ten nejhorší okamžik a to bylo šití. Byl to snad nejbolestivější okamžik v mém životě, který trval snad nekonečnou dobu. Čert vem ten celý porod a bolesti, které mě doprovázely téměř celý den, ale to šití opravdu bolelo. To už jsem jen koukala na manžela, jak sedí v rohu a už drží maličkou v zavinovačce a modlila se, ať je to zamnou. On mi opětoval úzkostný pohled a já cítila, že se modlí semnou.

Nikdo to nevěděl! Nepřála jsem si to. I přesto, že jsem si odpoledne volala s mamkou a tušila, že dnes bude ten den D, kdy to přijde, tak jsem ji nic neřekla. Nechtěla jsem, aby moje mamka byla zbytečně ve strachu. Byl to náš moment, který byl nezapomenutelný.

Pak už jsme měli čas pro sebe. Na sále jsme zůstali sami a mohli si užívat naše první společně chvilky, které byly nepopsatelné a plné slz. Já stále ležela na porodním lůžku a malá byla umístěna do výhřevného lůžka vedle mě. Pořád jsme na ni koukali. Byla zabalená v růžové zavinovačce a spinkala. Odesíláme první zprávy rodině (ve 2:30). Jako první to zjišťuje moje mamka a odepisuje ve 2:56.
P2230128
Po dvou hodinách přišel čas na mě. Porodní asistentka se vrátila a zeptala se mě, zda dovedu vstát a budu se chtít jít osprchovat. „Jasně, cítím se skvěle a plná energie“. Doteď mi manžel popisuje, jak jsem rychle vstala a z toho sálu skoro utíkala do sprchy a všichni na mě křičeli: „pomalu“….

Pod dohledem se svlékám a lezu do sprchy. Pak jen cítím, jak se mi začíná točit hlava, a jen stihnu říct na manžela: „Pétí, mě je asi špatně.“ Motá se mi svět, já se vzdávám a padám k podlaze a manžel mě chytá. Omdlím. Po chvíli se probouzím a vidím ho a obě porodní asistentky jsou vedle něj. Všichni na mě koukají. Nevím, co se stalo, ale mám pocit, že mě vzbudili z kouzelného snu a divím se tomu. Osuší mě, posadí na křeslo a odváží na pokoj. Loučím se s manželem, jsou zhruba 4 hodiny ráno. Jsem převezena na pokoj, kde už jedna maminka leží. Dveře se zaklapnou a nastane ticho. Nemůžu spát, jsem plná euforie a pořád si v hlavně přehrávám ty necelé dvě hodiny, které se odehrávaly na porodním sále, a že už to mám za sebou. Ještě si píšu s manželem smsky. Ráno mi přiváží maličkou a já se na ní nemůžu vynadívat. Je tak maličká a kouzelná. Odpoledne přijíždí manžel. Jsem vděčná, že se nám poštěstil rodinný pokoj, kde jsme mohli být spolu všichni tři. Manžel se mnou tráví v porodnici celý víkend a nám začíná nová etapa života…
40week
Pamatujte! Hlavním motorem porodu je především Vaše hlava. Ta bolest není nekonečná... a na konci získáte ten nejkrásnější dárek <3

Článek byl dlouhý a mohla bych tu popisovat ještě spoustu dalších věcí... začínajícím prvním dnem v porodnici, jak jsme trávili dny v porodnici, z čeho jsem měla strach...

You Might Also Like

13 komentářů

  1. Nádherný, dojímavý článok, aj som si poplakala... Toho šitia sa inak asi najviac bojím... Som rada, že ste to s Terezkou tak skvele zvládli, prajem vám veľa zdravíčka a krásnych spoločných chvíľ :)

    OdpovědětVymazat
  2. Beautiful post <3

    http://makeyourperfectstyle.blogspot.ba/

    OdpovědětVymazat
  3. OH My gosh you look amazxing!!!!! such a beautiful baby

    OdpovědětVymazat
  4. Ráďo, to bylo krásnýýýý! Normálně jsem se u toho rozbrečela i rozesmála, hlavně, když jsi psala, že tě trápilo, abys náhodou nestihla rodit, při tom tiramisu a nezůstal v kuchyni nepořádek :D.. A taky musím říct, že jsem tě teda hodně obdivovala, když jsi ještě zvládala dělat ten dort manželovi takhle těsně před porodem, nedokážu si sama sebe představit, že bych takhle někdy těhotná ještě pekla :D.

    Jinak musím říct, že jsi docela měla v pohodě a super porod, až na to, že jsi pak teda omdlela, ale snad to naštěstí dopadlo dobře a nic sis neudělala. :) No a teda to šití, to jsi mě moc nepotěšila, když jsem si to četla, teď už se tak moc netěším na to, až budu jednou mít taky děti... :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju Domi! Tak ono taky záleží... některé maminky vyváznou bez šití. Možná kdybych si víc masírovala tu hráz, tak by to třeba pomohlo, ale já jsem na to byla dost líná. Malá měla průměr hlavičky 34 cm, takže to byl taky plus. Kamarádky holčička měla snad 52 cm. Záleží prostě na více faktorech. Od toho se to poranění asi pak odvíjí.

      Vymazat
  5. To je krásné <3 Ukápla mi slza, já jsem teď od středy hotová pořád.. Už tak chci aby byl Adámek s námi, protože teď je fakt hrozné období. Na tohle se strašně těším, na ten zážitek a na něho <3

    www.mummysweetbaby.blogspot.cz

    OdpovědětVymazat
  6. Moc krásně jsi to napsala a ukáply mi slzy. Jsi veliká bojovnice a já si tu bolest nedokážu ani představit. Občas si přehrávám v hlavě, jaké to asi bude? Toho šití se bojím nejvíce. Můj největší problém však je, že moje známá je porodní asistentka a často nám říkala příběhy, které opravdu nechci slyšet. :D Tak vám přeji hlavně to zdraví a ať jste šťastná rodinka. :)

    OdpovědětVymazat
  7. To bylo tak krásný, úplně se mi z toho zatajil dech.
    Slyšela jsem již mnoho hrůzných i hezkých příběhů, ale asi je zapotřebí si nebrat ty hrůzy k tělu a nemyslet na ně a užít si ty pocity okolo děťátka.
    Mám do dětí ještě daleko, ale doufám, že až jednou budu čekat, vzpomenu si na tvůj příběh a třeba si ho dohledám a znovu přečtu. :)

    somethingbykate

    OdpovědětVymazat
  8. Teda to zní skvěle, takový porod je úplný sen :) co bych za to dala... u nás to bylo příšerné, 30 hodin, kontrakce po 2 minutách prakticky od začátku a přitom to vůbec nepostupovalo... nakonec mi napíchli léky od bolesti, které mi ten porod úplně zastavily, a muselo se vyvolávat :( Bylo to strašné mučení, na tu bolest asi nikdy nezapomenu... jako by mi do stehen vráželi nože a drásali mě zažíva na kusy. Navíc malý už neměl sílu, takže přestal dýchat a hned co byl venku (samotné tlačení trvalo 40 minut) mi ho vzali pryč na resuscitaci. Byla to strašná noční můra a já jsem neskutečně šťastná, že to dobře dopadlo a mám doma krásné mimčo :)
    Ale vždycky jsem chtěla velkou rodinu a nedovedu si představit, že bych to měla absolvovat znovu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Panejo, to jsi si pěkně vytrpěla :( Úplně mam husí kůži, jak to popisuješ. Je až neuvěřitelný, jak jeden porod může být v pohodě a druhý pravým opakem. Já jsem moc ráda, že to takhle dopadlo. Na prvorodičku jsem byla překvapená nejen já, ale i v porodnici. Vzpomínám na to moc ráda a možná jsem asi jediná, které by nevadilo to podstoupit znovu.

      Vymazat

Thank you so much for your comments ♥

Odebírejte blog e-mailem ♥



Chcete být informováni o novém příspěvku?
Zadejte zde Váš email a potvrďte.



DEKUJI ♥ THANK YOU

Děkuji Vám za čas, který jste věnovali k návštěvě mého blogu.
Vaše podpora a přátelství, pro mě znamená víc, než si myslíte!

Všem Vám přeji krásný den!
-------------------------------------------------------------------
Thank you for taking the time to explore the blog.
Your support and friendship mean more to me than you may know!

Have a good day!